Římskokatolická farnost Roztoky
Arménie
(Kliknutím na obrázek
zobrazíte větší verzi)
zobrazíte větší verzi)
Jak to vznikalo
... a tak se stalo, že jsme se s P. Petrem rozhodli v říjnu 2012 odjet opět do Arménie. Proč vlastně do Arménie jezdíme? Vím, že si tuto otázku kladou mnozí z Vás.Před několika lety došlo k tomu, že se P. Petr a sr. Zdislava poprvé dostali do Arménie. Při jedné z Levohradeckých poutí P. Petr mimo jiné mluvil o svých cestách do Svaté Země. A "náhodou" se objevil člověk, který ho během odpoledního programu vyhledal a začal vyprávět o Arménii - o zemi, která má také úžasnou minulost, ale v současné době trpí mnohými neduhy. Vyprávěl také o činnosti organizace (Archa h.s.), která se humanitárně angažuje v Arméniia, a i o tom, že si tuto krásnou zemi mnozí lidé zamilovali. I stalo se - a přišla první cesta do Arménie.
P. Petr a Sr. Zdislava byli poprvé v Arménii v roce 2006 a od té doby běží naše spolupráce. Při první cestě, víceméně neplánovaně, došlo k setkání P. Petra a Otce Grigora a začala se rodit myšlenka podpory Arménských katolických farností.
Proč podporovat stát, který je nám tak vzdálený?
Arménie sama o sobě dodnes trpí nejen následky katastrofálního zemětřesení (1988) a různých nepokojů (především válkou v Náhorním Karabachu 1991-1994), ale zejména katastrofálními následky Sovětského plánovaného hospodářství z let 1920-1991, které se projevili především po rozpadu Sovětského svazu. Jednotlivým národům „díky“ centralizovanému hospodářství byla vzata jejich svébytnost. Vyrostly mamutí továrny, které vyráběly jen jeden výrobek pro celý Svaz. Zanikli menší výrobci, kteří by udržovali hospodářskou rovnováhu regionu. A jak to tak bývá po totalitní centralizované moci, zanikla též lidská zodpovědnost za hodnoty, které vytváří každý jednotlivec sám. A tak se Arménie potýká s obrovskou nezaměstnaností, korupcí, obrovskými sociálními propady a rozdíly ...Arméni jsou však také národem hrdým na svou vlast, na odkaz svých otců, na celou svou minulost. I přes víc jak sedmdesátiletý vliv tehdejšího Sovětského svazu, zůstala v Arménech víra Otců, hrdost nejstaršího křesťanského národa a touha překonávat veškeré nesnáze života.
V arménské katolické církvi v době začátku naší pomoci byl jeden velký problém, který se nám daří řešit, především díky otevřenosti a obětavosti Otce Grigora a v neposlední řadě díky Vám, kteří pomáháte, díky celé farnosti a odvaze P. Petra se do něčeho takového vrhnout. Tím problémem byl především nedostatek financí a tím oslabená jakákoliv odvaha se pustit do budování a obnovování života v Arménii, v arménské katolické církvi. Otec Grigor se však nevzdával a obětavě i v době naprosto nejisté jezdil do míst v Arménii, kam nikdo jiný jezdit nechtěl, kde se scházelo pár starších lidí v kostele, ač ve vesnici byly všichni věřící, ale museli zajišťovat rodiny, museli opravovat své poničené domy… měli problém s každodenní tíhou života. Otci Grigorovi se podařilo svým osobitým přístupem a otevřeností všem /a to nejen duchovně ale také hmotně, kdy celá jeho rodina dávala i z toho co vlastně neměla ani sama pro sebe/ probudit v lidech zájem a chuť pustit se do obnovy ztracených a zničených ideálů.
Ovšem nastal samozřejmý problém. Jak se říká: „kde nic není ani čert nebere“. Chuť a odvaha tu byly, ale nebylo z čeho začít. Jednou z morálních podpor a vzorů bylo například zřízení nemocnice v Aschotsku, kterou věnoval svatý otec Jan Pavel II. Arménii krátce po zemětřesení. Byla zde postavena za finanční podpory Vatikánu a nyní slouží jak místním nemocným (z poměrně hodně širokého okolí – nejen Arménie, ale i Gruzie a dalších států), tak poskytuje pracovní příležitosti pro mnohé místní lidi a v neposlední řadě také motivaci ke studiu mladých arménských zdravotníků a rozvoji místní lékařské péče. Nicméně na toto přispěl Vatikán. Kde ale vzít na menší, neméně důležité projekty v jednotlivých městech a vesnicích. Otci Grigorovi zjevně nezbylo než pracovat a věřit Hospodinu, že se postará. Postaral se – došlo k výše zmíněnému setkání s P. Petrem a Sr. Zdislavou. Rozhodně to není o tom, že my bychom veškeré projekty sami zafinancovali. Bylo by to sice jistě velice hezké, ale sami nejsme na takové úrovni, abychom mohli vše zaplatit. V tom je ale, myslím, ta veliká Boží moudrost. Mnohdy stačí podaná ruka, otevřené srdce, zkrátka ochota pomoci. Není to v tom, že zachráníme všechny chudé v Arménii případně na celém světě. Ale je to v té ochotě podělit se i o to málo, co máme sami.
A tak došlo k tomu, že po našich prvních sbírkách mohli začít stavět dětské centrum v Kazanči a v Met Sepasaru i opravit místní kostel. Posléze se do tohoto projektu zapojila veliká zahraniční pomoc od německých organizací Kirche in Nod a Renovabis. Tato sdružení pomáhají v různých zemích různým projektům. Ovšem jednou z podmínek je, že projekt už nějak vznikl, nějak se započal. Zde byl problém, že nemohli započít stavbu aniž by měli na materiál. A to je to místo, kde byl přesně prostor pro nás. Zafinancovali jsme do začátku materiál a tím se mohli dostat do příspěvkového projektu těchto organizací. A tak vzniklo centrum „nejen pro děti“, kde je školka, klubovny a místnosti pro scházení mládeže a pár dalších užitečných prostor. K tomu se otevřelo i pár pracovních příležitostí (především pro učitelky).
Další z dlouhodobějších projektů na kterém se význačnou měrou pravidelně podílíme je dětský tábor. Kdysi začínal jako jakýsi „příměstský tábor“, kam děti chodili jen odpoledne. Nyní se daří každoročně vyvézt zhruba 120 dětí do Vanadzoru, kde společně hrají hry, pořádají různé výlety, modlí se – zkrátka zažívají život ve společenství svých vrstevníků. Takový letní tábor vytváří skvělé vědomí společenství, i když zrovna nejsou z jednoho města. Vědomí společenství církve. Během roku pak tito mladí lidé už sami mezi sebou pomáhají druhým, vybírají mezi sebou na dobročinné účely a pořádají i různé dobročinné akce po Arménii, což je v tomto regionu něco naprosto ojedinělého. Z jedné takové akce nám Otec Grigor promítal video, když byl u nás v Roztokách. Pokusím se Vám sem dát odkaz na YouTube, kde je toto video ke shlédnutí.
Jednou z posledních novinek, kterou se nám podařilo s Otcem Grigorem „rozjet“ je televizní pořad na způsob našeho Křesťanského Magazínu. Tato myšlenka ze začátku vypadala hodně pošetile, ale nese velké plody. Více lidí objevuje „aktivní křesťanství“. Finančně jsme podpořili první dva díly tohoto pořadu. Můžete jej vidět zde. I když tomu pravděpodobně nebudete příliš rozumět, neboť arménština je poněkud složitý jazyk, alespoň můžete vidět některé z věcí, kterými žije místní církev.
A ještě je mezi námi řada jednotlivců a drobnějších pomocí zaměřených na konkrétní arménské rodiny v tíživé situaci. Ale o tom všem se nedá jen psát. Myslím, že jste Vy všichni, kteří přispíváte finančně nebo modlitbou, učinili velkou věc – projevili jste to, k čemu nás Kristus vybízí, to k čemu jsme všichni povoláni.
Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´
Matouš 25:31-40
Děkuji Vám všem – Bůh Vám Žehnej!!!
Prokop
- správa webu: Jirka Bubeníček a Prokop Šatava
-